Týden před ME mně volá M. Stráník jestli s nimi nepojedu do Zillertalu. Jo, tedy ráda bych, ale vzhledem k Workshopu Singing rocku a zápisu na předměty do školy, volím odjezd až těsně před závody. Předpověď hlásí zase déšť. Takže do Innsbrucku vyjíždíme vybaveni galošemi, deštníky a množstvím náhradních ponožek. Spíme v kempu v Hall. Ráno máme být v izolaci v 8,50 hod, takže docela brzké vstávání (to tedy nikdy nemusím) a odjezd i s rezervou do izolace. No tedy, kluci tam být měli, ale já jsem tam byla tak nějak navíc. Bokula zjišťuje, že info o tom, že baby lezou až odpoledne nějak nedostal a tak jsem si tam fakt připadala jako akční blázen a proklínala kdekoho!
Bouldry byly postavený na jednom z dvou náměstí uprostřed Innsbrucku, zastřešení měli organizátoři výborně vyřešený jak pro bouldry, tak i pro diváky. Prostě úplně super organizace. Jediné co jsme trochu řešili bylo parkování aut, každou hodinu jsme neměli zapomenout na kasičku :). (Výsledek: Bokula - botička, Marťas - složenka za oknem).
V kvalifikačkách jsem měla o trochu víc štěstí než Martin (21.místo) a postoupila jsem z posledního místa do semifinále. To se lezlo až za den, takže jsme volného dne využily s mamkou k návštěvě Imstu a sledování závodu na obtížnost. Těžko lze popsat super atmosféru, organizaci ...... Áďovo 2.místo jsme slavit ale nemohli, druhý den nás čekaly bouldry.
Semifinále jsem zahajovala a lezla jako první. Je to docela fajn pozice, člověk si může jenom polepšit. První dva bouldry jsem dala úplně v pohodě a u třetího jsem bohužel držela klíčový chyt několikrát po sobě tam, kde nebral, takže nic a čtvrtý bouldr byl opravdu nad moje síly. Nicméně další a další závodnice byly horší než já a výsledné 9. místo na ME je mým nejlepším letošním výsledkem. Měla jsem opravdu radost, trochu mě sice ta blízkost finále mrzela, ale i tak velká SPOKOJENOST.
